Santiniho jazyk

Santiniho jazyk
Když Jirka Strach před projekcí jeho nejnovějšího díla vstal, stoupl si na schody a suše prohlásil, že odchody ze sálu jsou samozřejmě povoleny bez toho, aniž by se sám režisér urazil, protože se v očích mnoha diváku bude jednat o, cituji, „prostou televizáckou sračku“, neměl jsem sebemenší tušení, jak moc opačné budu mít o jeho filmu mínění. Že není Santiniho jazyk žádná sračka snad ani netřeba zmiňovat, že se ovšem jedná o čistě anti-televizní film, je už fakt mnohem překvapivější. Jistě, již dříve jsme byli jako diváci zvyklí na v tuzemských poměrech nevídanou kvalitu Strachových filmů. Stačí zmínit novější počiny, například Ďáblovu lest, Brainstorm či Operaci Silver A. Všechno to jsou výborné snímky, od Santiniho jazyka se ovšem liší v jedné zásádní, konkrétní věci; jsou vhodné jak pro běžné, tak náročnější a značně přemýšlivější diváky, pohybují se v přesné rovnováze, ideálně bilancují. Nikoliv však Santini. Anti-televizácký film o nestabilnosti lidského bytí v jedné určité (reklamní) životní rovině a faktu, že je štěstím z ní moci uniknout do jakéhokoliv duchovního rozpoložení. A mlčet. Že předchozí shrnutí zní jako nesmyslný výrok jakéhosi pseudointelektuála, není směrodatné, jako takový se totiž může nepřipravenému divákovi jevit klidně i Santiniho jazyk. Je pouze na vkusu a přístupu každého, jak se se všemi těmi hlubokými myšlenkami a již klasicky mírnou ironií ve výsledku popere. Po vzoru knihy Miloše Urbana se zde pracuje s mnohými motivy, jen na bedrech jednoho z nich však stojí všechny ostatní. Ve své nejhrubší a čistě námětové podstatě jde o příběch zaměstance reklamní agentury Martina Urmanna, který má za úkol přijít s univerzálním sloganem, univerzální větou. Pátrání ho však nepřímo zavede na stopu tajemných vzkazů již dávno zesnulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Martin se tedy vydává po stále přibývajících stopách… Alespoň tak děj hrubě shrnuje oficialní text distributora, který je umístěn v Česko-Slovenské filmové databázi. Je proto zajímavé, že tato dějová premisa, linie, která drží celý snímek pohromadě, v Santinim funguje prědevším pouze jako metafora. Nejde totiž ani tak o ono hledání konkrétní tajné zprávy od Santiniho, která by prěpisovala učebnice architektury, ale o jistou cestu, kterou musí Martin absolvovat. Její cíl i výsledek jsem již naznačoval výše, každý z diváků si na jeho opravdový rozsah, dalo by se říci pravé vyznění, však musí přijít ve výsledku i tak sám. Stejně jako hlavní charakter filmu brilantně zahraný Davidem Švehlíkem, který si v závěru paradoxně uvědomí, jak moc se jeho vnímání světa, ze všeobecné potřeby ukecanosti až k pochopení, že méně je někdy více, změnilo. Pocit, že však konal celou dobu dobro, je navíc posledním záběrem ironicky vyvrácen. A film, který se snad každým svým framem vymyká dosud zaběhlým pravidlům, jak z hlediska parádní technické stránky (byla použita HD kamera s 35mm objektivy, na zpomalené záběry RED One), tak především té obsahové, končí. Diváci, kteří pochopili, jsou pak režisérem ponecháni svým vlastním myšlenkám. Hudbu k filmu Santiniho jazyk složil dvorní skladatel CZECH SOLOIST CONSORT Jan Jirásek. Ansámbl CZECH SOLOIST CONSORT se podílel na...
read more

Tajný deník Ignáce Šídla z turné po Slovinsku 2010

Tajný deník Ignáce Šídla z turné po Slovinsku 2010
Neděle 10. října 2010 Haló, haló, tady Ignác Šídlo, váš bonifanťácký zpravodaj! Je to dneska nějaký nabitý. Ráno ta Velká pardubická, pak zkouška, rychle zabalit kufry, nakládáme a odjezd. Ve Slovinsku jsem už pořádně dlouho nebyl, tak jsem zvědavý, co se tam změnilo a co zůstalo při starém. Fungl nový autobus Iveco-Irisbus, hóóódně pohodlný, dva fajn řidiči a vyrážíme. Hlavně nezapomenout vzít si do autobusu polštářek, bez kterého to v noci opravdu nejde. Pondělí 11. října 2010 Noc utekla nějak strašně rychle. Už svítá a my přijíždíme do prvního našeho stanoviště. Naše paní organizátorka se nehlásí a tak chvíli kufrujeme. Po chvíli ale nacházíme školu St. Andraž v městě Cervenjak. Dáváme si snídani, zkoušku a připravujeme se na první koncert. Plný sál dětí, naštěstí jsou docela hodné. Koncert probíhá vcelku v pohodě. Jsme po noci v autobuse trochu polámaní, ale snažíme se, aby to nebylo znát. 15 nováčků v koncertním sboru je znát, bilance prvního koncertu je následující: 3 zapomenuté motýlky, jedny sborové kalhoty, několik párů bot, bunda a košile. Ach jo… Po koncertě se ani nepřevlékáme a rychle přejíždíme asi 20 km do jiné školy. Máme zpoždění, posluchači už jsou v tělocvičně připraveni. Bleskově instalujeme klavír a vše potřebné a začínáme druhý koncert. Tělocvična není koncertní sál, tak jsou děti trochu neklidné, ale muzika je brzy strhne. Po koncertě následuje oběd a vyrážíme směr Lublaň. Je to docela štreka, tak si cestu krátíme Pokladem na stříbrném jezeře. V Lublani míříme hned na hrad. Je tam skvělá vyhlídka na celé město. Škoda, že se nemůžeme zdržet déle. Po prohlídce a procházce po Lublani opět nasedáme do autobusu a vydáváme se na místo našeho prvního pořádného noclehu. Spát budeme v Salesiánském klášteře. To ale až po večeři, ke které máme bigos s koňským salámem… Pořádně unavení uléháme, večerka ve 21 hodin je zasloužená… Dobrou noc! Úterý 12. října 2010 Devět a půl hodin spánku nám pořádně prospělo. Vydatně snídáme, to co vypadá jako červíci, jsou ve skutečnosti slovinské cereálie. Sbormík vyhlásí nakládání všech věcí do autobusu, aby se v zápětí dozvěděl, žeu salesiánů budeme ještě jednu noc. Tak s výkřikem „lyže sejmout“ taháme kufry zpátky do pokojů. Další novinka na sebe nedá dlouho čekat. Dozvídáme se, že místo jednoho koncertu máme dva a že ten první začíná o hodinu dříve než bylo v původním fermanu. Takže se po dvou hodinách jízdy převlékáme do krojů a rozezpíváváme v autobuse. To je vždycky paráda. První koncert je pro menší děti, druhý pro druhý stupeň školy. Při tom druhém poprvé dáváme Můj Bože z Limonádového Joea a kupodivu má obrovský úspěch. Také sbormíkův omšelý vtip, že Ó lásko není o pivu značky Laško u posluchačů zabere. Posluchači, hlavně tedy posluchačky se vůbec od nás nemohou odtrhnout, volají na nás a běží při odjezdu za autobusem. Jsme na hranicích s Itálií, je tu krásná příroda, spousta vinic, oleandry, olivovníky, fíkovníky a na horizontu nejvyšší slovinská hora Triglav. Užíváme si parádního počasí, je 20 stupňů, nebe bez mráčku. Volné „poznávací“ odpoledne zahajujeme na místním hradě, pak se přesouváme do dalších destinací. Tou druhou je klášter Svatá Gora s nejvýše položenou slovinskou bazilikou. Cesta busem po těch strašných klikaticích je dost dobrodružná, chvílemi to vypadá, že se zřítíme ze skály… Predjamsky grad je pevnost postavená do skály. Vypadá tak trochu jako Helmův žleb z Pána prstenů. Jeden jediný přístup, spousta tajných chodeb v jeskyních. Připadáme si fakt jako v pohádce. Ještě zvládneme několik vyhlídek, ta jedna je fakt hodně vysoká, tak slabší povahy bojují se závratěmi. Pak už dlouhá cesta na ubytovnu a šup do postele! Středa 13. října 2010 Brzy vstáváme, balíme všechna zavazadla a vydáváme se na cestu. Dnes jsme si přivstali, abychom stihli...
read more

Bonifanti zazpívali na Velké pardubické

Bonifanti zazpívali na Velké pardubické

Bonifanti před odjezdem na turné do Slovinska zazpívali na Velké pardubické

read more

Otevřeli jsme ZUŠ BONIFANTES

Otevřeli jsme ZUŠ BONIFANTES
V Pardubicích na Dukle v budově DDM Delta byla 6. září slavnostně otevřena Základní umělecká škola BONIFANTES. Výjimečné vzdělávací zařízení s kapacitou 350 dětí zaměřené na sborový a sólový zpěv pokřtili tři významné osobnosti. Houslový virtuos Jaroslav Svěcený, který zároveň vystoupil s Bonifanty v krátkém programu skladeb z cyklu Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá, dalšími kmotry byli herečka Východočeského divadla Petra Janečková a šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice Marko Ivanović.  Každý z kmotrů dal nové ZUŠ BONIFANTES něco do vínku. Všichni se pak shodli na tom, že přejí nové škole a jejím žákům zejména dobré pedagogy a hodně síly vybojovat si místo na slunci v době, kdy většinová společnost na kvalitní umění zapomíná. Slavnostní bylo v den zahájení činnosti školy také počasí, které umožnilo uvést přímo před budovou krátký program koncertní sekce Chlapeckého sboru BONIFANTES. Tomuto vystoupení přihlíželo kolem sto padesáti rodičů, přátel a partnerů sboru. Po přestřihnutí symbolické pásky byli všichni pozváni na prohlídku prostor, kde se malí Bonifanti vzdělávají ve sborovém a sólovém zpěvu, hudební nauce a kde si každý z nich také osvojí hru na vybraný hudební nástroj. Otevření vlastní základní umělecké školy je pro Chlapecký sbor BONIFANTES historickým okamžikem. Začíná tím zejména tvrdá práce pro všechny zúčastněné, která již v blízké budoucnosti ponese ovoce v podobě velkých pokroků, jaké už teď dělají nejmenší Bonifanti, jimž se dostává individuální výuky. Jsme rádi, že jsme mohli oslavit tento významný krok ve společnosti lidí, kteří Chlapecký sbor BONIFANTES podporují a pomáhají mu v jeho...
read more

Otevíráme novou Základní uměleckou školu BONIFANTES

Otevíráme novou Základní uměleckou školu BONIFANTES
Chlapecký sbor BONIFANTES vstupuje do své 11. koncertní sezóny a otevírá novou Základní uměleckou školu BONIFANTES. Kmotry nové školy jsou herečka Východočeského divadla Petra Janečková, šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice Marko Ivanović a houslový virtuos Jaroslav Svěcený. ZUŠ BONIFANTES je škola zaměřená na vokální hudbu. Cílem školy je rozvíjet muzikalitu členů Chlapeckého sboru BONIFANTES. Všichni žáci – zpěváci absolvují hodiny sólové hlasové výchovy, sborové zkoušky a hodiny teoretické přípravy. Pěvecké schopnosti žáků budou dále rozvíjeny výukou hry na hudební nástroje. Škola má kapacitu 350...
read more
Stránka 6 z 15<<234567891011>>