Spojení aviatiky a umění

Spojení aviatiky a umění
Ojedinělou koncertní příležitost dostal Chlapecký sbor BONIFANTES na 21. Aviatické pouti v Pardubicích 4. a 5. června 2011. Chlapecký sbor zahajoval za doprovodu orchestru Malohanácké muziky hlavní program.Vzhledem k tomu, že pardubická Aviatická pouť se liší od ostatních leteckých dnů dramatickou koncepcí živých obrazů, kde vystupují vedle sebe letadla i pozemní jednotky, odpovídala tomu i hudební dramaturgie celého dne. Motivem letošní aviatické pouti bylo 100 let od památného přeletu ing. Jana Kašpara a výročí nedožitých 95. narozenin nejúspěšnějšího československého stihače 2. světové války Karla Kuttelwaschera. V době Kašparových úspěchů a v letech následujících přicházela na svět nová generace, z níž vzešli jeho následovníci. Byli již vychováváni pro leteckou službu v meziválečné Republice československé a po obsazení vlasti, v březnu 1939, mnozí z nich neváhali a odešli za hranice. Mínili naplnit slova přísahy, což jim bylo znemožněno, díky Mnichovu a následné okupaci okleštěné republiky. Bonifanti spolu s orchestrem hudbou navodili atmosféru od začátku století až po čtyřicátá léta. Obě tělesa řídil Jan Míšek. Zazněly písně Jaroslava Ježka i lidovky oblíbené československými letci, kteří bojovali v západní Evropě, aby pomohli okupované vlasti. Karlu Kuttlewascherovi byl věnován vzpomínkový akt , kterého se kromě představitelů města a kraje a partnerů Aviatické pouti zúčastnila také dcera vyznamenaného letce Vera Darligton. Zazněly hymny v podání Chlapeckého sboru BONIFANTES a Malohanácké muziky a byly vztyčeny vlajky. Ozdobou celého slavnostního aktu byl přelet stíhacího letounu britské historické letky Hurricane...
read more

Jarní koncert Bonifantů měl opět dobrou úroveň

Jarní koncert Bonifantů měl opět dobrou úroveň
Jarní koncert chlapeckého pěveckého sboru Bonifantes se uskutečnil v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. Sbor uvedl pod vedením svého zakladatele, sbormistra a vynikajícího dirigenta Jana Míška náročný program, na němž se podílely obě složky sboru, nejmladší, dirigentem nazývaní „kluci“ i dospělí pod názvem „páni“. Spoluúčinkujícím byl i kmotr sboru, jeden z předních českých houslistů Jaroslav Svěcený. Ten uvedl jednak samostatné skladby Antonína Dvořáka a Julese Masseneta za doprovodu klavíristky Jarmily Kubátové, jednak své vlastní skladby Sólo pro violu a Fantasii na barokní téma. Dále spoluúčinkoval se sborem v některých skladbách, například v cyklu Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá, což bylo pro řadu z nás diváků příjemným překvapením. Vlastní koncert se odehrál na vysoké úrovni, což odměnili diváci závěrečným potleskem ve stoje. Zvlášť za zmínku stojí výkon mladé klavíristky Jarmily Kubátové, která Jaroslava Svěceného doprovázela s mimořádným citem a muzikantským pochopením. Škoda, že nebyla uvedena na tištěných programech. Obzvlášť uchvacující bylo, že nejmladší členové sboru zpívali své party zpaměti s velkým nasazením, což svědčí o tom, že svůj sbor opravdu milují. A tak byl celý koncert před téměř zaplněnou Sukovou síní velkým zážitkem a pro samotný sbor poděkováním a povzbuzením do další...
read more

Pohodový večer s krásnou hudbou v Klubu Violino

Pohodový večer s krásnou hudbou v Klubu Violino
  Na pondělí 7. února 2011 obdržel Chlapecký sbor BONIFANTES zvlášť milé pozvání od houslisty Jaroslava Svěceného . Tento známý český houslový virtuos provozuje nedaleko Václavského náměstí jediný klub vážné hudby v Praze. Každý měsíc sem zve Jaroslav Svěcený kolegy a přátele z hudební branže, aby si s nimi zahrál a strávil večer příjemným povídáním o hudbě a nejen o ní. Jak příjemnou atmosféru může takový večer mít, o tom se přesvědčili starší členové Chlapeckého sboru BONIFANTES (tenor a bas) a jejich sbormistr Jan Míšek. Byli pozváni do Klubu Violino k provedení díla Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá, což je cyklus pěti mužských sborů s průvodem houslí. Na tento nástroj, který v úvodu také podrobně představil, doprovodil „chlapy“ z mužské sekce Chlapeckého sboru BONIFANTES sám hostitel pan Jaroslav Svěcený. V úvodu představil pardubické zpěváky a jejich sbormistra jako kolegy, s nimiž rád spolupracuje a hodlá v tom nadále pokračovat. Nálada v klubu po celou dobu večera byla velmi uvolněná. Vítaným zpestřením byl samotný nástup zpěváků, kdy se na miniaturním pódiu pro klavír a jednoho houslistu muselo směstnat přes dvacet umělců. Pan Svěcený, který byl průvodcem celého večera zdůraznil, že něco podobného ve Violinu ještě neměli. V průběhu svého vystoupení prokázal Chlapecký sbor BONIFANTES kromě kvantity také nepopiratelnou kvalitu. Samostatné provedení části Dvořákových Moravských dvojzpěvů v úpravě Leoše Janáčka bylo v podání mužského sboru něco naprosto neopakovatelného. Jan Míšek přirovnal autenticitu večera ve Violinu k úplně prvnímu koncertu Chlapeckého sboru BONIFANTES v roce 1999, kdy také všichni zúčastnění trnuli, jak to dopadne. Ale dopadlo to dobře. Tehdy i tentokrát. Nadšené ovace členů klubu vážné hudby Violino a uznalá chvála pana Svěceného, jsou toho důkazem. Jednotlivé části cyklu Jaro se otvírá od Zdeňka Lukáše prokládali Jaroslav Svěcený a Jan Míšek vzpomínáním právě na tohoto vynikajícího českého skladatele 20. století, kterého oba velmi dobře znali. Bohužel už není mezi námi, ale díky vyprávění obou umělců ožil ten večer stejně jako jeho hudba.  Jaroslav Svěcený a Chlapecký sbor BONIFANTES připravili návštěvníkům klubu Violino nezapomenutelný večer. Jejich spolupráce bude zdárně pokračovat i při dalších projektech, jež společně plánují. Už 26. dubna 2011 se potkají při velkém společném koncertě v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích, kde zazní kromě hudby Zdeňka Lukáše také Bohuslav Martinů, Petr Eben a další.       Autorem fotografií je Pavel Kolský. Partnerem setkání je společnost Ford AUTO IN , s.r.o. Klub Violino Web Jaroslava Svěceného...
read more

Santiniho jazyk

Santiniho jazyk
Když Jirka Strach před projekcí jeho nejnovějšího díla vstal, stoupl si na schody a suše prohlásil, že odchody ze sálu jsou samozřejmě povoleny bez toho, aniž by se sám režisér urazil, protože se v očích mnoha diváku bude jednat o, cituji, „prostou televizáckou sračku“, neměl jsem sebemenší tušení, jak moc opačné budu mít o jeho filmu mínění. Že není Santiniho jazyk žádná sračka snad ani netřeba zmiňovat, že se ovšem jedná o čistě anti-televizní film, je už fakt mnohem překvapivější. Jistě, již dříve jsme byli jako diváci zvyklí na v tuzemských poměrech nevídanou kvalitu Strachových filmů. Stačí zmínit novější počiny, například Ďáblovu lest, Brainstorm či Operaci Silver A. Všechno to jsou výborné snímky, od Santiniho jazyka se ovšem liší v jedné zásádní, konkrétní věci; jsou vhodné jak pro běžné, tak náročnější a značně přemýšlivější diváky, pohybují se v přesné rovnováze, ideálně bilancují. Nikoliv však Santini. Anti-televizácký film o nestabilnosti lidského bytí v jedné určité (reklamní) životní rovině a faktu, že je štěstím z ní moci uniknout do jakéhokoliv duchovního rozpoložení. A mlčet. Že předchozí shrnutí zní jako nesmyslný výrok jakéhosi pseudointelektuála, není směrodatné, jako takový se totiž může nepřipravenému divákovi jevit klidně i Santiniho jazyk. Je pouze na vkusu a přístupu každého, jak se se všemi těmi hlubokými myšlenkami a již klasicky mírnou ironií ve výsledku popere. Po vzoru knihy Miloše Urbana se zde pracuje s mnohými motivy, jen na bedrech jednoho z nich však stojí všechny ostatní. Ve své nejhrubší a čistě námětové podstatě jde o příběch zaměstance reklamní agentury Martina Urmanna, který má za úkol přijít s univerzálním sloganem, univerzální větou. Pátrání ho však nepřímo zavede na stopu tajemných vzkazů již dávno zesnulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Martin se tedy vydává po stále přibývajících stopách… Alespoň tak děj hrubě shrnuje oficialní text distributora, který je umístěn v Česko-Slovenské filmové databázi. Je proto zajímavé, že tato dějová premisa, linie, která drží celý snímek pohromadě, v Santinim funguje prědevším pouze jako metafora. Nejde totiž ani tak o ono hledání konkrétní tajné zprávy od Santiniho, která by prěpisovala učebnice architektury, ale o jistou cestu, kterou musí Martin absolvovat. Její cíl i výsledek jsem již naznačoval výše, každý z diváků si na jeho opravdový rozsah, dalo by se říci pravé vyznění, však musí přijít ve výsledku i tak sám. Stejně jako hlavní charakter filmu brilantně zahraný Davidem Švehlíkem, který si v závěru paradoxně uvědomí, jak moc se jeho vnímání světa, ze všeobecné potřeby ukecanosti až k pochopení, že méně je někdy více, změnilo. Pocit, že však konal celou dobu dobro, je navíc posledním záběrem ironicky vyvrácen. A film, který se snad každým svým framem vymyká dosud zaběhlým pravidlům, jak z hlediska parádní technické stránky (byla použita HD kamera s 35mm objektivy, na zpomalené záběry RED One), tak především té obsahové, končí. Diváci, kteří pochopili, jsou pak režisérem ponecháni svým vlastním myšlenkám. Hudbu k filmu Santiniho jazyk složil dvorní skladatel CZECH SOLOIST CONSORT Jan Jirásek. Ansámbl CZECH SOLOIST CONSORT se podílel na...
read more

Tajný deník Ignáce Šídla z turné po Slovinsku 2010

Tajný deník Ignáce Šídla z turné po Slovinsku 2010
Neděle 10. října 2010 Haló, haló, tady Ignác Šídlo, váš bonifanťácký zpravodaj! Je to dneska nějaký nabitý. Ráno ta Velká pardubická, pak zkouška, rychle zabalit kufry, nakládáme a odjezd. Ve Slovinsku jsem už pořádně dlouho nebyl, tak jsem zvědavý, co se tam změnilo a co zůstalo při starém. Fungl nový autobus Iveco-Irisbus, hóóódně pohodlný, dva fajn řidiči a vyrážíme. Hlavně nezapomenout vzít si do autobusu polštářek, bez kterého to v noci opravdu nejde. Pondělí 11. října 2010 Noc utekla nějak strašně rychle. Už svítá a my přijíždíme do prvního našeho stanoviště. Naše paní organizátorka se nehlásí a tak chvíli kufrujeme. Po chvíli ale nacházíme školu St. Andraž v městě Cervenjak. Dáváme si snídani, zkoušku a připravujeme se na první koncert. Plný sál dětí, naštěstí jsou docela hodné. Koncert probíhá vcelku v pohodě. Jsme po noci v autobuse trochu polámaní, ale snažíme se, aby to nebylo znát. 15 nováčků v koncertním sboru je znát, bilance prvního koncertu je následující: 3 zapomenuté motýlky, jedny sborové kalhoty, několik párů bot, bunda a košile. Ach jo… 🙂 Po koncertě se ani nepřevlékáme a rychle přejíždíme asi 20 km do jiné školy. Máme zpoždění, posluchači už jsou v tělocvičně připraveni. Bleskově instalujeme klavír a vše potřebné a začínáme druhý koncert. Tělocvična není koncertní sál, tak jsou děti trochu neklidné, ale muzika je brzy strhne. Po koncertě následuje oběd a vyrážíme směr Lublaň. Je to docela štreka, tak si cestu krátíme Pokladem na stříbrném jezeře. V Lublani míříme hned na hrad. Je tam skvělá vyhlídka na celé město. Škoda, že se nemůžeme zdržet déle. Po prohlídce a procházce po Lublani opět nasedáme do autobusu a vydáváme se na místo našeho prvního pořádného noclehu. Spát budeme v Salesiánském klášteře. To ale až po večeři, ke které máme bigos s koňským salámem… Pořádně unavení uléháme, večerka ve 21 hodin je zasloužená… Dobrou noc! Úterý 12. října 2010 Devět a půl hodin spánku nám pořádně prospělo. Vydatně snídáme, to co vypadá jako červíci, jsou ve skutečnosti slovinské cereálie. Sbormík vyhlásí nakládání všech věcí do autobusu, aby se v zápětí dozvěděl, žeu salesiánů budeme ještě jednu noc. Tak s výkřikem „lyže sejmout“ taháme kufry zpátky do pokojů. Další novinka na sebe nedá dlouho čekat. Dozvídáme se, že místo jednoho koncertu máme dva a že ten první začíná o hodinu dříve než bylo v původním fermanu. Takže se po dvou hodinách jízdy převlékáme do krojů a rozezpíváváme v autobuse. To je vždycky paráda. První koncert je pro menší děti, druhý pro druhý stupeň školy. Při tom druhém poprvé dáváme Můj Bože z Limonádového Joea a kupodivu má obrovský úspěch. Také sbormíkův omšelý vtip, že Ó lásko není o pivu značky Laško u posluchačů zabere. Posluchači, hlavně tedy posluchačky se vůbec od nás nemohou odtrhnout, volají na nás a běží při odjezdu za autobusem. Jsme na hranicích s Itálií, je tu krásná příroda, spousta vinic, oleandry, olivovníky, fíkovníky a na horizontu nejvyšší slovinská hora Triglav. Užíváme si parádního počasí, je 20 stupňů, nebe bez mráčku. Volné „poznávací“ odpoledne zahajujeme na místním hradě, pak se přesouváme do dalších destinací. Tou druhou je klášter Svatá Gora s nejvýše položenou slovinskou bazilikou. Cesta busem po těch strašných klikaticích je dost dobrodružná, chvílemi to vypadá, že se zřítíme ze skály… Predjamsky grad je pevnost postavená do skály. Vypadá tak trochu jako Helmův žleb z Pána prstenů. Jeden jediný přístup, spousta tajných chodeb v jeskyních. Připadáme si fakt jako v pohádce. Ještě zvládneme několik vyhlídek, ta jedna je fakt hodně vysoká, tak slabší povahy bojují se závratěmi. Pak už dlouhá cesta na ubytovnu a šup do postele! Středa 13. října 2010 Brzy vstáváme, balíme všechna zavazadla a vydáváme se na cestu. Dnes jsme si přivstali, abychom...
read more
Stránka 6 z 16<<234567891011>>