Právě prohlížíte: Recenze

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu
Naštěstí hudební dějiny v Litomyšli nekončí s první světovou válkou. Na programu odpoledního koncertu s názvem Paralelní světy byly kromě madrigalů Carla Gesualda ke slyšení skladby Jana Jiráska a Veljo Tormise. Jan Jirásek byl navíc premiéře své skladby Paralelní světy, která dala název celému koncertu, přítomen. Hudba Carla Gesualda není právě tím poslechově nejsnazším, co repertoár přelomu 16. a 17. století nabízí. Sólisticky obsazený pěvecký ansámbl nechal vyniknout individualitě jednotlivých hlasů. Nejpřesvědčivěji zněl madrigal Beltà, poi che t’assenti, harmonicky extrémně vypjatý. S expresivní chromatikou neměl sbor nejmenší problém, bohužel nebylo úplně rozumět rychlým pasážím v jiných madrigalech. Premiéra Paralelních světů Jana Jiráska pro smíšený sbor byla kompetentně nastudována a provedena. Skladba sleduje politický koncept a zasazuje se o smíření monoteistických náboženství, mezi nimiž má především islám v současné Evropě těžkou pozici. Skladatel sám v programu uvedl, že komponoval s perspektivou skladatele vyrostšího v křesťanském světě. Skutečně latinský text mešního ordinaria jednoznačně dominuje a úryvky z jinojazyčných textů jiných náboženství působí spíše jako zvukomalba, což ovšem může souviset i s tím, že narozdíl od ordinaria tyto texty nejsou příliš známé. Šamanské Zaklínání železa Veljo Tormise byl jednoznačný vrchol koncertu. Naléhavý puls šamanského bubnu umlkne jen pro krátké expresívní intermezzo a dodává skladbě archaický ráz. Účinkující rozehráli celou paletu nejrozmanitějších výrazových poloh a dali publiku vycítit elementární sílu Tormisovy...
read more

Jarní koncert Bonifantů měl opět dobrou úroveň

Jarní koncert Bonifantů měl opět dobrou úroveň
Jarní koncert chlapeckého pěveckého sboru Bonifantes se uskutečnil v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. Sbor uvedl pod vedením svého zakladatele, sbormistra a vynikajícího dirigenta Jana Míška náročný program, na němž se podílely obě složky sboru, nejmladší, dirigentem nazývaní „kluci“ i dospělí pod názvem „páni“. Spoluúčinkujícím byl i kmotr sboru, jeden z předních českých houslistů Jaroslav Svěcený. Ten uvedl jednak samostatné skladby Antonína Dvořáka a Julese Masseneta za doprovodu klavíristky Jarmily Kubátové, jednak své vlastní skladby Sólo pro violu a Fantasii na barokní téma. Dále spoluúčinkoval se sborem v některých skladbách, například v cyklu Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá, což bylo pro řadu z nás diváků příjemným překvapením. Vlastní koncert se odehrál na vysoké úrovni, což odměnili diváci závěrečným potleskem ve stoje. Zvlášť za zmínku stojí výkon mladé klavíristky Jarmily Kubátové, která Jaroslava Svěceného doprovázela s mimořádným citem a muzikantským pochopením. Škoda, že nebyla uvedena na tištěných programech. Obzvlášť uchvacující bylo, že nejmladší členové sboru zpívali své party zpaměti s velkým nasazením, což svědčí o tom, že svůj sbor opravdu milují. A tak byl celý koncert před téměř zaplněnou Sukovou síní velkým zážitkem a pro samotný sbor poděkováním a povzbuzením do další...
read more

Santiniho jazyk

Santiniho jazyk
Když Jirka Strach před projekcí jeho nejnovějšího díla vstal, stoupl si na schody a suše prohlásil, že odchody ze sálu jsou samozřejmě povoleny bez toho, aniž by se sám režisér urazil, protože se v očích mnoha diváku bude jednat o, cituji, „prostou televizáckou sračku“, neměl jsem sebemenší tušení, jak moc opačné budu mít o jeho filmu mínění. Že není Santiniho jazyk žádná sračka snad ani netřeba zmiňovat, že se ovšem jedná o čistě anti-televizní film, je už fakt mnohem překvapivější. Jistě, již dříve jsme byli jako diváci zvyklí na v tuzemských poměrech nevídanou kvalitu Strachových filmů. Stačí zmínit novější počiny, například Ďáblovu lest, Brainstorm či Operaci Silver A. Všechno to jsou výborné snímky, od Santiniho jazyka se ovšem liší v jedné zásádní, konkrétní věci; jsou vhodné jak pro běžné, tak náročnější a značně přemýšlivější diváky, pohybují se v přesné rovnováze, ideálně bilancují. Nikoliv však Santini. Anti-televizácký film o nestabilnosti lidského bytí v jedné určité (reklamní) životní rovině a faktu, že je štěstím z ní moci uniknout do jakéhokoliv duchovního rozpoložení. A mlčet. Že předchozí shrnutí zní jako nesmyslný výrok jakéhosi pseudointelektuála, není směrodatné, jako takový se totiž může nepřipravenému divákovi jevit klidně i Santiniho jazyk. Je pouze na vkusu a přístupu každého, jak se se všemi těmi hlubokými myšlenkami a již klasicky mírnou ironií ve výsledku popere. Po vzoru knihy Miloše Urbana se zde pracuje s mnohými motivy, jen na bedrech jednoho z nich však stojí všechny ostatní. Ve své nejhrubší a čistě námětové podstatě jde o příběch zaměstance reklamní agentury Martina Urmanna, který má za úkol přijít s univerzálním sloganem, univerzální větou. Pátrání ho však nepřímo zavede na stopu tajemných vzkazů již dávno zesnulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Martin se tedy vydává po stále přibývajících stopách… Alespoň tak děj hrubě shrnuje oficialní text distributora, který je umístěn v Česko-Slovenské filmové databázi. Je proto zajímavé, že tato dějová premisa, linie, která drží celý snímek pohromadě, v Santinim funguje prědevším pouze jako metafora. Nejde totiž ani tak o ono hledání konkrétní tajné zprávy od Santiniho, která by prěpisovala učebnice architektury, ale o jistou cestu, kterou musí Martin absolvovat. Její cíl i výsledek jsem již naznačoval výše, každý z diváků si na jeho opravdový rozsah, dalo by se říci pravé vyznění, však musí přijít ve výsledku i tak sám. Stejně jako hlavní charakter filmu brilantně zahraný Davidem Švehlíkem, který si v závěru paradoxně uvědomí, jak moc se jeho vnímání světa, ze všeobecné potřeby ukecanosti až k pochopení, že méně je někdy více, změnilo. Pocit, že však konal celou dobu dobro, je navíc posledním záběrem ironicky vyvrácen. A film, který se snad každým svým framem vymyká dosud zaběhlým pravidlům, jak z hlediska parádní technické stránky (byla použita HD kamera s 35mm objektivy, na zpomalené záběry RED One), tak především té obsahové, končí. Diváci, kteří pochopili, jsou pak režisérem ponecháni svým vlastním myšlenkám. Hudbu k filmu Santiniho jazyk složil dvorní skladatel CZECH SOLOIST CONSORT Jan Jirásek. Ansámbl CZECH SOLOIST CONSORT se podílel na...
read more

Výroční koncert

Výroční koncert
Milovníky sborového zpěvu v Pardubicích potěšili Bonifantes na koncertu k 10. výročí svého vzniku. Entuziastický zakladatel tohoto chlapeckého sboru, sbormistr i dirigent Jan Míšek, zvolil velmi náročný repertoár, ale nemá význam rozvádět jakékoliv úvahy o přiměřenosti výběru, specifice mozartovské interpretace nebo zvukové intenzitě orchestru, když na pódiu stálo přes třicet nadšených chlapců. Snad jen jedinou zásadní výtkou je, že latina není italština a tolikrát opakované slovo v notoricky známé sentenci „Dona nobis pacem“ se opravdu nevyslovuje pačem. Zajímavým zpestřením bylo Gloria novodobého skladatele a hudebního teoretika Johna Ruttera s jazzově vyrytmizovanými pasážemi na výsostně duchovní téma. Největší ovace sklidilo folklórní pásmo pro chlapecký sbor, sóla a orchestr O Káče a s Káčou přítomného Jana Vičara. Tento renomovaný hudební vědec i praktik se sofistikovaně obrátil ke svým moravským kořenům a širokospektrálně představil lidovou poezii nejen ve sborových partech, ale i sólech a bohaté případné instrumentaci. Zde byli chlapci opravdu spontánní a téma je zjevně bavilo. Přímo komickým prvkem bylo vystoupení basisty Bronislava Vávry, skvělý byl i acapellový výstup H. Medkové, D. Šťastné a M. Štefaníkové a rovněž Komorní filharmonie Pardubice hrála s úžasnou chutí. O významu sboru a obdivuhodném úsilí jeho zakladatele svědčí i desáté CD se sbory J. B. Foerstra, pokřtěné významnými osobnostmi sborového umění prof. Jiřím Skopalem, prof. Janem Vičarem a doc. Vlastislavem Novákem doyenem pardubických...
read more

Bonifantes si zaslouží jedničku

Bonifantes si zaslouží jedničku
V příjemném duchu se uskutečnila ve čtvrtek oslava desátého výročí založení chlapeckého sboru Bonifantes. Sukova síň Domu hudby byla zaplněna téměř do posledního místa. Není divu, sbor vedený Janem Míškem si dokázal vybudovat velmi slušné renomé přesahující hranice regionu a jeho řadami za poměrně krátkou dobu prošlo více než šest set zpěváků. Jan Míšek, který se tentokrát ujal i řízení Komorní filharmonie, zvolil pro jubilejní večer zajímavý program. Slavnostní náladu navodila Korunovační mše C dur W. A. Mozarta, velmi povznášející charakter měla i následující skladba – Gloria britského soudobého skladatele Johna Ruttera, v níž vedle zpívajících chlapců odvedli výborný výkon především hráči na žesťové nástroje. Přirozenou hravost dětského zpěvu využil v pásmu O Káče a s Káčou skladatel Jan Vičar. I když v sólových partech zde vystupují i dospělí, dvacítka písniček obsahujících oblíbené dívčí a ženské jméno je pro chlapecký sbor jako ušitá na míru a Bonifantes si s dílkem poradili na výtečnou. Pochvalme i citlivý hudební doprovod filharmoniků. Součástí večera se stal křest nového kompaktního disku. Nahrávka vznikala dlouho, ale výsledek stojí za to. Jsou na ní totiž sborové skladby Josefa Bohuslava Foerstera, překrásné, avšak vydávané pohříchu zřídkakdy. Bonifantes a jejich sbormistr si tak mohou právem připsat velkou jedničku s...
read more
Stránka 1 z 6123456