Právě prohlížíte: CONSORT

Jan Jirásek píše…

Jan Jirásek píše…
Milý Honzo: Dovol mi, abych se ještě jednou vrátil ke koncertu na Smetanově Litomyšli. Musím se přiznat, že mě velmi potěšila vysoká profesionální úroveň provedení mé skladby „Mondi paralleli.” Tvůj sbor je barevně velmi citlivě sladěný, intonačně přesný, ale za to nejdůležitější považuji citlivou muzikálnost vás všech, pochopení ducha skladby a schopnost hluboce se vcítit do hudby. Koncert nadchl nejen mě jako autora jedné ze skladeb, ale nadchl hlavně posluchače. Bude mi velkým potěšením členům Tvého sboru a Tobě nabídnout další své skladby k provedení. Uvažuji o tom, napsat skladbu speciálně pro Tvůj sbor a připravit ji společně ke světové premiéře. Věřím, že naše spolupráce bude i do budoucna oboustranně...
read more

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu
Naštěstí hudební dějiny v Litomyšli nekončí s první světovou válkou. Na programu odpoledního koncertu s názvem Paralelní světy byly kromě madrigalů Carla Gesualda ke slyšení skladby Jana Jiráska a Veljo Tormise. Jan Jirásek byl navíc premiéře své skladby Paralelní světy, která dala název celému koncertu, přítomen. Hudba Carla Gesualda není právě tím poslechově nejsnazším, co repertoár přelomu 16. a 17. století nabízí. Sólisticky obsazený pěvecký ansámbl nechal vyniknout individualitě jednotlivých hlasů. Nejpřesvědčivěji zněl madrigal Beltà, poi che t’assenti, harmonicky extrémně vypjatý. S expresivní chromatikou neměl sbor nejmenší problém, bohužel nebylo úplně rozumět rychlým pasážím v jiných madrigalech. Premiéra Paralelních světů Jana Jiráska pro smíšený sbor byla kompetentně nastudována a provedena. Skladba sleduje politický koncept a zasazuje se o smíření monoteistických náboženství, mezi nimiž má především islám v současné Evropě těžkou pozici. Skladatel sám v programu uvedl, že komponoval s perspektivou skladatele vyrostšího v křesťanském světě. Skutečně latinský text mešního ordinaria jednoznačně dominuje a úryvky z jinojazyčných textů jiných náboženství působí spíše jako zvukomalba, což ovšem může souviset i s tím, že narozdíl od ordinaria tyto texty nejsou příliš známé. Šamanské Zaklínání železa Veljo Tormise byl jednoznačný vrchol koncertu. Naléhavý puls šamanského bubnu umlkne jen pro krátké expresívní intermezzo a dodává skladbě archaický ráz. Účinkující rozehráli celou paletu nejrozmanitějších výrazových poloh a dali publiku vycítit elementární sílu Tormisovy...
read more

Santiniho jazyk

Santiniho jazyk
Když Jirka Strach před projekcí jeho nejnovějšího díla vstal, stoupl si na schody a suše prohlásil, že odchody ze sálu jsou samozřejmě povoleny bez toho, aniž by se sám režisér urazil, protože se v očích mnoha diváku bude jednat o, cituji, „prostou televizáckou sračku“, neměl jsem sebemenší tušení, jak moc opačné budu mít o jeho filmu mínění. Že není Santiniho jazyk žádná sračka snad ani netřeba zmiňovat, že se ovšem jedná o čistě anti-televizní film, je už fakt mnohem překvapivější. Jistě, již dříve jsme byli jako diváci zvyklí na v tuzemských poměrech nevídanou kvalitu Strachových filmů. Stačí zmínit novější počiny, například Ďáblovu lest, Brainstorm či Operaci Silver A. Všechno to jsou výborné snímky, od Santiniho jazyka se ovšem liší v jedné zásádní, konkrétní věci; jsou vhodné jak pro běžné, tak náročnější a značně přemýšlivější diváky, pohybují se v přesné rovnováze, ideálně bilancují. Nikoliv však Santini. Anti-televizácký film o nestabilnosti lidského bytí v jedné určité (reklamní) životní rovině a faktu, že je štěstím z ní moci uniknout do jakéhokoliv duchovního rozpoložení. A mlčet. Že předchozí shrnutí zní jako nesmyslný výrok jakéhosi pseudointelektuála, není směrodatné, jako takový se totiž může nepřipravenému divákovi jevit klidně i Santiniho jazyk. Je pouze na vkusu a přístupu každého, jak se se všemi těmi hlubokými myšlenkami a již klasicky mírnou ironií ve výsledku popere. Po vzoru knihy Miloše Urbana se zde pracuje s mnohými motivy, jen na bedrech jednoho z nich však stojí všechny ostatní. Ve své nejhrubší a čistě námětové podstatě jde o příběch zaměstance reklamní agentury Martina Urmanna, který má za úkol přijít s univerzálním sloganem, univerzální větou. Pátrání ho však nepřímo zavede na stopu tajemných vzkazů již dávno zesnulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Martin se tedy vydává po stále přibývajících stopách… Alespoň tak děj hrubě shrnuje oficialní text distributora, který je umístěn v Česko-Slovenské filmové databázi. Je proto zajímavé, že tato dějová premisa, linie, která drží celý snímek pohromadě, v Santinim funguje prědevším pouze jako metafora. Nejde totiž ani tak o ono hledání konkrétní tajné zprávy od Santiniho, která by prěpisovala učebnice architektury, ale o jistou cestu, kterou musí Martin absolvovat. Její cíl i výsledek jsem již naznačoval výše, každý z diváků si na jeho opravdový rozsah, dalo by se říci pravé vyznění, však musí přijít ve výsledku i tak sám. Stejně jako hlavní charakter filmu brilantně zahraný Davidem Švehlíkem, který si v závěru paradoxně uvědomí, jak moc se jeho vnímání světa, ze všeobecné potřeby ukecanosti až k pochopení, že méně je někdy více, změnilo. Pocit, že však konal celou dobu dobro, je navíc posledním záběrem ironicky vyvrácen. A film, který se snad každým svým framem vymyká dosud zaběhlým pravidlům, jak z hlediska parádní technické stránky (byla použita HD kamera s 35mm objektivy, na zpomalené záběry RED One), tak především té obsahové, končí. Diváci, kteří pochopili, jsou pak režisérem ponecháni svým vlastním myšlenkám. Hudbu k filmu Santiniho jazyk složil dvorní skladatel CZECH SOLOIST CONSORT Jan Jirásek. Ansámbl CZECH SOLOIST CONSORT se podílel na...
read more