Ohlédnutí za soustředěním Bonifantů

Zapůjčené vozy Ford AUTO INPravděpodobně jen málokomu se naskytne možnost nahlédnout do života Bonifantů tak, jak jsem mohla nahlédnout já. Ještě bezprostředně před odjezdem do tábora Míreč v Jižních Čechách, vnímala jsem těch čtyřicet kluků v červených a černých vestičkách podobně, jako spoustu jiných sborů, které jsem již před tím mohla při koncertech vidět a slyšet. Na podiu působí Bonifanti sebevědomě, reprezentativně, energie srší na všechny strany a to nejen od sbormistrovského pultu. K posuzování zpěvu jsou tu pak jiní a povolanější. Z vlastní zkušenosti však vím, že navodit tuto auru kolem zpívajícího tělesa není před koncertem nijak složité a již první odzpívaná skladba odměněná potleskem udělá své.

Když červenočerné vestičky vystupují na schůdky vedoucí k podiu a s disciplinovaným úsměvem se řadí do předem připravených řad, napadá mě, co je tohle vlastně za kluky! Proč začali zpívat, jak vypadají bez koncertního kroje a v jiném než ke zpěvu připraveném postoji? Na jevišti jsou bez pochyby všichni výjimeční. Vždyť kdo je dnes ochoten obětovat téměř veškerý volný čas zkouškám ve vydýchané učebně, kdo vidí smysl v již stém opakování stejného taktu? Ale jací vlastně ti kluci jsou mimo dosah mikrofonů?

Stojím u autobusu před Deltou a poprvé mám možnost ujistit se, že i tihle umějí křičet, strkat do sebe a lítat do schodů, když všichni nakládají klávesy, piána, noty i svá zavazadla se spoustou sladkostí od maminek. Začínám vnímat první rozdíly tohoto za pozornost stojícího společenství. Zatímco dospělí zařizují organizační záležitosti, kluci hned po příjezdu spontánně vykládají všechny věci a bez problémů se sami ubytují. Nejmenším červeným vestičkám pomáhají ty černé. Užívám si roli nezúčastněného pozorovatele, která ovšem nemá dlouhé trvání. Již za pár hodin jsem toho všeho součástí a mám pocit, že s nimi jezdím na soustředění těch celých jedenáct let.

Prvních pár zkoušek a odpoledních programů a já si začínám uvědomovat fascinující věc, kterou jsem již tak trochu tušila. Dva rozdílné obrazy kluků, kteří zpívají ve stejnokroji a kluků vřískajících u bazénu se mi najednou spojí v jeden a až mě zamrazí při pomyšlení, že tak jak působí na jevišti, takoví skutečně jsou. Že ta energie nevyzařuje z červenočerných vestiček, ale z nich. Že dokážou odzpívat i přes únavu zkoušku se stejným zápalem jako na koncertě. Že když nastupují na jeviště jako jedna parta, jsou jedna parta i před večerkou. Že mají rádi skladby z repertoáru a večer v chatce běží z mobilů interpreti docela jiných žánrů.

Rozezpívací cvičeníI jako již zúčastněný pozorovatel vnímám kluky při zkouškách i odpoledním programu. Není těžké být výjimečným sborem na podiu, ale složité je být výjimečným i mimo něj. A to Bonifanti jsou i bez vestiček. Jsou sebevědomí, aktivní a vyzařuje z nich již několikrát zmíněná energie, kterou v sobě mají lidé, jež naplňuje to, co dělají. Vyzařuje z nich jistota, kterou jim sbor skýtá.

Snad bude dostatečně vypovídající závěr, když zmíním, že jsem na malinkou chvíli zalitovala, že nejsem muž a že jsem toho byla součástí jen jako pozorovatel.


email