Právě prohlížíte: Ze sborového života

Změny a proměny ze všech stran aneb Bonifanti s ročním odstupem

Změny a proměny ze všech stran aneb Bonifanti s ročním odstupem
Vyjma jednoho vánočního koncertu a jednoho v Sukově síni jsem Bonifanty neviděla právě jeden rok. Neviděla a především neslyšela. A proto nyní mohu s dostatečným časovým odstupem ohodnotit veškeré nemalé změny, které se ve sboru udály. Nejpodstatnější je upozornit na odlišnou hlasovou výchovu, která je na kluky uplatňována zhruba od pololetí loňského školního roku. Rozezpívání tak nyní nezačíná tradičním „brumendem“ a nekončí čtyřhlasou stupnící, kterak je většina chlapeckých a dětských sborů rozezpívávána. Nehledě na to, že ve většině pedagogických učebnic a příručkách pojednávajících o sborovém zpěvu najdeme v samotném závěru kapitoly o rozezpívání závorku, ve které obvykle stojí poznámka, že rozezpívání trvá deset až patnáct minut. Bonifanti jdou nyní zcela odlišným směrem. Dříve než se dostane na nácvik samotného repertoáru, přichází více než půlhodinová práce zaměřující se především na silnou a správnou dechovou oporu , která výrazně zlepšuje sílu hlasu všech zpěváků. Kromě náročných rozezpívání však měli kluci každý den intonaci a pochopitelně zkoušky po jednotlivých hlasech. Odpoledne pak došlo na celotáborovou hru, o které jsem již napsala pár řádek v průběhu samotného soustředění. Kluky mám možnost sledovat jak při ranní rozcvičce, zkouškách, obědech, hrách, u táboráku, tak před večerkou. U každého z nich se změnilo něco jiného a v jiné míře, ale jednu novou věc mají všichni společnou. Všichni bez ohledu na věk i délku působení ve sboru najednou vyspěli. Těžko říct, zda by to mohlo být mnohem vyššími nároky, kterou jsou na ně kladeny, ale na pomyslném schodišti dospělosti, kde by za rok měly vystoupat o jeden schod, překonali v mých očích schody tři. Nejstarší kluci si spontánně rozdělují péči o jednotlivé chatky; kluci, kteří byli ještě loni mezi těmi nejmladšími, se sami pasovali do vyššího stavu ochránců a možná i vychovatelů těch nově příchozích. Těžko si představit, v kterém jiném společenství by si děti sami zvládly navrhnout systém bodování odměn a trestů tak, aby s ním byli všichni spokojeni. A v momentech, kdy nastávají komplikace nejrůznějších druhů, se místo rivalské ofenzivy automaticky převtělují do role pomáhající a snaží se nalézt řešení přijatelné pro všechny. Stejně jako loni s nimi trávím většinu volného času a za těch čtrnáct dní máme možnost mluvit o kde čem. A přestože v rozhovorech stále hodně převládá dětská duše, nově se dostáváme k povídání o budoucnosti a snech, nebo slýchávám slova jako zodpovědnost… A dostanu-li se k atmosféře ve zkouškách, je nejdemonstrativnější jejich upřímná radost z mnohdy těžké, ale dobře odvedené práce a oproti tomu stejně intenzivní smutek nebo vztek, možná výčitky svědomí ze zkoušky nepovedené. Což lze vlastně uplatnit naprosto stejným způsobem i na odpolední soutěžení, které je buď ve znamení vítězství nebo proher. Letošní téma celotáborové hry bylo na motivy dobrodružné knihy Julia Vernea – Cesta kolem světa za osmdesát dní. Sborová cesta Bonifantů bude jistě mnohem delší, jistě nastanou zcela jiná dobrodružství než zažil pan Fogg, ale náročnost této cesty si porovnávat netroufám. Jedno bude mít ale to cestování určitě společné – skvělý závěr. A k takovému závěru jistě nemálo přispěje i letošní...
read more

Ohlédnutí za soustředěním Bonifantů

Ohlédnutí za soustředěním Bonifantů
Pravděpodobně jen málokomu se naskytne možnost nahlédnout do života Bonifantů tak, jak jsem mohla nahlédnout já. Ještě bezprostředně před odjezdem do tábora Míreč v Jižních Čechách, vnímala jsem těch čtyřicet kluků v červených a černých vestičkách podobně, jako spoustu jiných sborů, které jsem již před tím mohla při koncertech vidět a slyšet. Na podiu působí Bonifanti sebevědomě, reprezentativně, energie srší na všechny strany a to nejen od sbormistrovského pultu. K posuzování zpěvu jsou tu pak jiní a povolanější. Z vlastní zkušenosti však vím, že navodit tuto auru kolem zpívajícího tělesa není před koncertem nijak složité a již první odzpívaná skladba odměněná potleskem udělá své. Když červenočerné vestičky vystupují na schůdky vedoucí k podiu a s disciplinovaným úsměvem se řadí do předem připravených řad, napadá mě, co je tohle vlastně za kluky! Proč začali zpívat, jak vypadají bez koncertního kroje a v jiném než ke zpěvu připraveném postoji? Na jevišti jsou bez pochyby všichni výjimeční. Vždyť kdo je dnes ochoten obětovat téměř veškerý volný čas zkouškám ve vydýchané učebně, kdo vidí smysl v již stém opakování stejného taktu? Ale jací vlastně ti kluci jsou mimo dosah mikrofonů? Stojím u autobusu před Deltou a poprvé mám možnost ujistit se, že i tihle umějí křičet, strkat do sebe a lítat do schodů, když všichni nakládají klávesy, piána, noty i svá zavazadla se spoustou sladkostí od maminek. Začínám vnímat první rozdíly tohoto za pozornost stojícího společenství. Zatímco dospělí zařizují organizační záležitosti, kluci hned po příjezdu spontánně vykládají všechny věci a bez problémů se sami ubytují. Nejmenším červeným vestičkám pomáhají ty černé. Užívám si roli nezúčastněného pozorovatele, která ovšem nemá dlouhé trvání. Již za pár hodin jsem toho všeho součástí a mám pocit, že s nimi jezdím na soustředění těch celých jedenáct let. Prvních pár zkoušek a odpoledních programů a já si začínám uvědomovat fascinující věc, kterou jsem již tak trochu tušila. Dva rozdílné obrazy kluků, kteří zpívají ve stejnokroji a kluků vřískajících u bazénu se mi najednou spojí v jeden a až mě zamrazí při pomyšlení, že tak jak působí na jevišti, takoví skutečně jsou. Že ta energie nevyzařuje z červenočerných vestiček, ale z nich. Že dokážou odzpívat i přes únavu zkoušku se stejným zápalem jako na koncertě. Že když nastupují na jeviště jako jedna parta, jsou jedna parta i před večerkou. Že mají rádi skladby z repertoáru a večer v chatce běží z mobilů interpreti docela jiných žánrů. I jako již zúčastněný pozorovatel vnímám kluky při zkouškách i odpoledním programu. Není těžké být výjimečným sborem na podiu, ale složité je být výjimečným i mimo něj. A to Bonifanti jsou i bez vestiček. Jsou sebevědomí, aktivní a vyzařuje z nich již několikrát zmíněná energie, kterou v sobě mají lidé, jež naplňuje to, co dělají. Vyzařuje z nich jistota, kterou jim sbor skýtá. Snad bude dostatečně vypovídající závěr, když zmíním, že jsem na malinkou chvíli zalitovala, že nejsem muž a že jsem toho byla součástí jen jako...
read more

Otevřeli jsme ZUŠ BONIFANTES

Otevřeli jsme ZUŠ BONIFANTES
V Pardubicích na Dukle v budově DDM Delta byla 6. září slavnostně otevřena Základní umělecká škola BONIFANTES. Výjimečné vzdělávací zařízení s kapacitou 350 dětí zaměřené na sborový a sólový zpěv pokřtili tři významné osobnosti. Houslový virtuos Jaroslav Svěcený, který zároveň vystoupil s Bonifanty v krátkém programu skladeb z cyklu Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá, dalšími kmotry byli herečka Východočeského divadla Petra Janečková a šéfdirigent Komorní filharmonie Pardubice Marko Ivanović.  Každý z kmotrů dal nové ZUŠ BONIFANTES něco do vínku. Všichni se pak shodli na tom, že přejí nové škole a jejím žákům zejména dobré pedagogy a hodně síly vybojovat si místo na slunci v době, kdy většinová společnost na kvalitní umění zapomíná. Slavnostní bylo v den zahájení činnosti školy také počasí, které umožnilo uvést přímo před budovou krátký program koncertní sekce Chlapeckého sboru BONIFANTES. Tomuto vystoupení přihlíželo kolem sto padesáti rodičů, přátel a partnerů sboru. Po přestřihnutí symbolické pásky byli všichni pozváni na prohlídku prostor, kde se malí Bonifanti vzdělávají ve sborovém a sólovém zpěvu, hudební nauce a kde si každý z nich také osvojí hru na vybraný hudební nástroj. Otevření vlastní základní umělecké školy je pro Chlapecký sbor BONIFANTES historickým okamžikem. Začíná tím zejména tvrdá práce pro všechny zúčastněné, která již v blízké budoucnosti ponese ovoce v podobě velkých pokroků, jaké už teď dělají nejmenší Bonifanti, jimž se dostává individuální výuky. Jsme rádi, že jsme mohli oslavit tento významný krok ve společnosti lidí, kteří Chlapecký sbor BONIFANTES podporují a pomáhají mu v jeho...
read more

Itálie 2009

Itálie 2009

Po dlouhých čtyřech letech, během kterých Chlapecký sbor Bonifantes nikde nesoutěžil, jsme se letos vydali v termínu 6.-14.7 2009 na festival Giuseppe Zelioliho do italského Lecca, abychom opět zkusili své štěstí. Výpravu (neboť název „koncertní turné“ by tady asi nebyl úplně správný)…

read more

Bonifanti dovršili 6. koncertní sezónu ziskem GRAND PRIX

Bonifanti dovršili 6. koncertní sezónu ziskem GRAND PRIX
Chlapecký sbor BONIFANTES ukončil svou 6. koncertní sezónu dalším absolutním vítězstvím. Tentokrát bonifanti zvítězili na Mezinárodním festivalu a soutěži Bohuslava Martinů v Pardubicích. Bonifanti společně s KHMS se pod vedením Jana Míška vydali do soutěžního klání ve čtyřech kategoriích. Kategorie smíšených sborů a mužských sborů s povinnou skladbou, kategorie komorních sborů a kategorie Musica sacra. V žádné nenašli přemožitele a jako jediný sbor překonal hranici devadesáti bodů ze sta možných. Bonifanti navíc získali zvláštní cenu poroty za nejlepší dramaturgii soutěžního programu. Finále Ve finálovém klání se bonifanti utkali s vynikajícím švédským sborem Tyresö Ungdomskör. Porota nakonec rozhodla poměrem 5:1, že titul absolutního vítěze a zisk Grand Prix, která je spojená s finanční prémií 30.000,-Kč, zůstane v Pardubicích. Vyhranou finanční částku bonifanti použijí na nové vybavení své zkušebny. Koncert Laureátů V Neděli se v Poličce uskutečnil koncert laureátů soutěže. Po koncertě bonifanti uctili památku Bohuslava Martinů u jeho hrobky. Zmrzlina za odměnu Za odměnu po skončení festivalu vzal sbormistr kluky bonifanty na nefalšovanou poličskou zmrzlinu. Každý sborový zpěvák ví, že v zájmu uchování dobrých hlasů je potřeba si zmrzlinu odpustit. Koncert v Poličce byl ale posledním v sezóně, tak si ji bonifanti pořádně...
read more