Ohlédnutí za soustředěním Bonifantů

Ohlédnutí za soustředěním Bonifantů
Pravděpodobně jen málokomu se naskytne možnost nahlédnout do života Bonifantů tak, jak jsem mohla nahlédnout já. Ještě bezprostředně před odjezdem do tábora Míreč v Jižních Čechách, vnímala jsem těch čtyřicet kluků v červených a černých vestičkách podobně, jako spoustu jiných sborů, které jsem již před tím mohla při koncertech vidět a slyšet. Na podiu působí Bonifanti sebevědomě, reprezentativně, energie srší na všechny strany a to nejen od sbormistrovského pultu. K posuzování zpěvu jsou tu pak jiní a povolanější. Z vlastní zkušenosti však vím, že navodit tuto auru kolem zpívajícího tělesa není před koncertem nijak složité a již první odzpívaná skladba odměněná potleskem udělá své. Když červenočerné vestičky vystupují na schůdky vedoucí k podiu a s disciplinovaným úsměvem se řadí do předem připravených řad, napadá mě, co je tohle vlastně za kluky! Proč začali zpívat, jak vypadají bez koncertního kroje a v jiném než ke zpěvu připraveném postoji? Na jevišti jsou bez pochyby všichni výjimeční. Vždyť kdo je dnes ochoten obětovat téměř veškerý volný čas zkouškám ve vydýchané učebně, kdo vidí smysl v již stém opakování stejného taktu? Ale jací vlastně ti kluci jsou mimo dosah mikrofonů? Stojím u autobusu před Deltou a poprvé mám možnost ujistit se, že i tihle umějí křičet, strkat do sebe a lítat do schodů, když všichni nakládají klávesy, piána, noty i svá zavazadla se spoustou sladkostí od maminek. Začínám vnímat první rozdíly tohoto za pozornost stojícího společenství. Zatímco dospělí zařizují organizační záležitosti, kluci hned po příjezdu spontánně vykládají všechny věci a bez problémů se sami ubytují. Nejmenším červeným vestičkám pomáhají ty černé. Užívám si roli nezúčastněného pozorovatele, která ovšem nemá dlouhé trvání. Již za pár hodin jsem toho všeho součástí a mám pocit, že s nimi jezdím na soustředění těch celých jedenáct let. Prvních pár zkoušek a odpoledních programů a já si začínám uvědomovat fascinující věc, kterou jsem již tak trochu tušila. Dva rozdílné obrazy kluků, kteří zpívají ve stejnokroji a kluků vřískajících u bazénu se mi najednou spojí v jeden a až mě zamrazí při pomyšlení, že tak jak působí na jevišti, takoví skutečně jsou. Že ta energie nevyzařuje z červenočerných vestiček, ale z nich. Že dokážou odzpívat i přes únavu zkoušku se stejným zápalem jako na koncertě. Že když nastupují na jeviště jako jedna parta, jsou jedna parta i před večerkou. Že mají rádi skladby z repertoáru a večer v chatce běží z mobilů interpreti docela jiných žánrů. I jako již zúčastněný pozorovatel vnímám kluky při zkouškách i odpoledním programu. Není těžké být výjimečným sborem na podiu, ale složité je být výjimečným i mimo něj. A to Bonifanti jsou i bez vestiček. Jsou sebevědomí, aktivní a vyzařuje z nich již několikrát zmíněná energie, kterou v sobě mají lidé, jež naplňuje to, co dělají. Vyzařuje z nich jistota, kterou jim sbor skýtá. Snad bude dostatečně vypovídající závěr, když zmíním, že jsem na malinkou chvíli zalitovala, že nejsem muž a že jsem toho byla součástí jen jako...
read more

BULLETIN č.19 je tu!

BULLETIN č.19 je tu!
Vychází nové číslo Bulletinu Chlapeckého sboru BONIFANTES a Základní umělecké školy BONIFANTES. Dozvíte se, jak jsme se v poslední době měli, jak bylo ve Slovinsku, Francii a Anglii a také kdo nás v uplynulém roce podporoval. Tak čtěte a bděte! Děkujeme Tiskárně Silueta za sponzorský tisk. Bulletin č. 19...
read more

Nejraději poslouchám ticho

Nejraději poslouchám ticho
Rozhovor Jana Míška pro pardubický Hlasatel Jan Míšek. Sbormistr Chlapeckého a mužského sboru BONIFANTES a zřizovatel stejnojmenné základní umělecké školy. Odchoval stovky zpěváků, procestoval půlku světa, naučil se 6 jazyků a mezitím prospal několik málo hodin. Kolegové z divadla o něm tvrdí, že by naučil zpívat i radiátor. Honzo, jaká byla vaše cesta k BONIFANTES? Dlouhá, věnuji se hudbě vlastně od první třídy. Měl jsem štěstí, že jsem v Hradci Králové, kde jsem se narodil a chodil do školy, potkal manžele Skopalovi. Ti mě přivedli k hudbě, u které jsem i trochu na protest proti rodiny zůstal. Můj otec byl chirurg, zemřel, když mi byly dva roky. A matka – zdravotní sestra měla jiné představy, co bych měl dělat. Což by byla asi škoda, protože vedete nejúspěšnější sbor v ČR. Kam sahají kořeny sboru? K Hradeckému Boni pueri. To byl sbor, kde jsem působil skutečně od malička, od šesti let. Nejdříve jako sborista, později jako sbormistr přípravných oddělení. Vedle toho jsem potom ještě vedl tři sbory a v několika dalších zpíval. Teď tomu nerozumím. Najednou, nebo postupně? (Usmívá se) Najednou. Ono to šlo tak ráz na ráz, mě ta hudba tak pohltila, že jsem jí věnoval veškerý čas. Ve třinácti letech jsem začal pomáhat v přípravkách. Jednou jsem zaskočil za nepřítomného sbormistra a už mi to zůstalo. Nebyla to velká odpovědnost pro 13letého kluka? Byla, ale nebál jsem se jí a věřím, že mi to dalo nejlepší základ pro to, co dělám teď. Dostat kluky do sboru, ke zpěvu je podle mě těžší než je přijmout do fotbalového klubu. Člověk je musí zaujmout, aby se práci věnovali intenzivně a toho lze dosáhnout pouze upřímným zájmem a zkušeností a ty jsem právě v tom období začal sbírat. Co ta ostatní tělesa, které jste zmiňoval? Boni pueri byl po 40 letech první a jediný chlapecký sbor v ČR. Chyběl mi v něm ale ženský element, a proto jsme založil na gymplu dívčí sbor a ten vedl. Pak jsem založil Královéhradecký mužský sbor. K dalšímu sboru mě přivedla tak trochu náhoda a moje záliba v cestování. K ženskému sboru jsem se dostal na stopu. Dali jsme se do řeči s řidičem a on mi povídá, že jeho manželka zpívá v Ženském sboru Kantiléna a že už pár let nemají vedení. Tak jsem do toho šel. 18tiletý cucák, kterého mají poslouchat dospělé ženské. Taky obrovská zkušenost. Vedl jsem je 7 let. Připadá mi, že jste musel stále jen zkoušet. Gymnázium jste přesto dostudoval, co jsem si zjistil… … dostudoval a pokračoval ještě na Pedagogickou fakultu a pak ještě na konzervatoř do Pardubic. Nezmiňuji-li následně různé stáže po světě. Nevím jak jsem to tenkrát dělal, ale zbyl mi čas ještě na tenis, který miluji do teď, pak kolo, běhání a další sporty. Byly to hektické časy. Vstával jsem v 5 ráno a jel na brigádu do nemocnice vařit snídaně, pak do školy, pak jsme měl 2-3 zkoušky. Každý víkend soustředění s různými sbory. Moc jsem toho v té době nenaspal, stačily mi tak 3-4 hodiny denně. Už jste zmínil konzervatoř v Pardubicích a s tím se asi dostáváme k Bonifantům. V Pardubicích v roce 1999 žádný chlapecký sbor nebyl, tak jsem si řekl proč to nezkusit. Obešel jsem všechny pardubické základní školy a na první zkoušky přišlo 256 kluků. Byl to fantastický start, jaký nikdo nečekal. Díky tomu jsme  po dvou letech vyhráli první soutěž. Sbor odrůstal a přicházeli další zájemci. Během pár let se nám podařilo uspět na všech důležitých soutěžích v Čechách a mnoha v zahraničí. Hodně jsme cestovali. Když se ohlédnu zpět, projeli jsme s kluky v podstatě celou Evropu, absolvovali jsme několik turné do USA, kde jsme zpívali ve všech...
read more

Jan Jirásek píše…

Jan Jirásek píše…
Milý Honzo: Dovol mi, abych se ještě jednou vrátil ke koncertu na Smetanově Litomyšli. Musím se přiznat, že mě velmi potěšila vysoká profesionální úroveň provedení mé skladby „Mondi paralleli.” Tvůj sbor je barevně velmi citlivě sladěný, intonačně přesný, ale za to nejdůležitější považuji citlivou muzikálnost vás všech, pochopení ducha skladby a schopnost hluboce se vcítit do hudby. Koncert nadchl nejen mě jako autora jedné ze skladeb, ale nadchl hlavně posluchače. Bude mi velkým potěšením členům Tvého sboru a Tobě nabídnout další své skladby k provedení. Uvažuji o tom, napsat skladbu speciálně pro Tvůj sbor a připravit ji společně ke světové premiéře. Věřím, že naše spolupráce bude i do budoucna oboustranně...
read more

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu

Stará a nová hudba v kapitulním chrámu
Naštěstí hudební dějiny v Litomyšli nekončí s první světovou válkou. Na programu odpoledního koncertu s názvem Paralelní světy byly kromě madrigalů Carla Gesualda ke slyšení skladby Jana Jiráska a Veljo Tormise. Jan Jirásek byl navíc premiéře své skladby Paralelní světy, která dala název celému koncertu, přítomen. Hudba Carla Gesualda není právě tím poslechově nejsnazším, co repertoár přelomu 16. a 17. století nabízí. Sólisticky obsazený pěvecký ansámbl nechal vyniknout individualitě jednotlivých hlasů. Nejpřesvědčivěji zněl madrigal Beltà, poi che t’assenti, harmonicky extrémně vypjatý. S expresivní chromatikou neměl sbor nejmenší problém, bohužel nebylo úplně rozumět rychlým pasážím v jiných madrigalech. Premiéra Paralelních světů Jana Jiráska pro smíšený sbor byla kompetentně nastudována a provedena. Skladba sleduje politický koncept a zasazuje se o smíření monoteistických náboženství, mezi nimiž má především islám v současné Evropě těžkou pozici. Skladatel sám v programu uvedl, že komponoval s perspektivou skladatele vyrostšího v křesťanském světě. Skutečně latinský text mešního ordinaria jednoznačně dominuje a úryvky z jinojazyčných textů jiných náboženství působí spíše jako zvukomalba, což ovšem může souviset i s tím, že narozdíl od ordinaria tyto texty nejsou příliš známé. Šamanské Zaklínání železa Veljo Tormise byl jednoznačný vrchol koncertu. Naléhavý puls šamanského bubnu umlkne jen pro krátké expresívní intermezzo a dodává skladbě archaický ráz. Účinkující rozehráli celou paletu nejrozmanitějších výrazových poloh a dali publiku vycítit elementární sílu Tormisovy...
read more
Stránka 5 z 1612345678910>>