Webberovo Requiem spojí symfoniky a mocný chór

v rubrice Anonce, BONIFANTES 16. května 2002

Requiem proslulého muzikálového tvůrce Andrewa Lloyda Webbera patří mezi díla, kterým se v muzikantské hantýrce říká „kláda“. Webber totiž stejné nároky, jaké uložil do partitury pro hudebníky a pěvce, klade i na posluchače. Přesto se královéhradecká Filharmonie spolu s ženským sborem Kantiléna, který letos slaví čtyřicet let existence, Královéhradeckým mužským sborem a chlapeckým sborem Bonifantes do nastudování tohoto monumentálního opusu pustila.

Premiéra bude v pondělí v královéhradeckém kostele Božského srdce Páně. Premiéru bude řídit Miriam Němcová, tenorový part připadl Tomáši Černému, držiteli ceny Thálie, sopránový part Yvettě Tannenbergerové. Početné sbory rozšíří i externisté z Vokální harmonie, Jitra a Pěveckého sdružení Ambrosius. „Iniciátorem projektu je královéhradecká Filharmonie.

Webberovo Requiem spadá do hodně vážné hudby, přestože si v něm skladatel neodpustil muzikálové prvky ani modernu dvacátého století. Jde o skladbu pro velký orchestr, tři sbory a sopránové, tenorové a chlapecké sólo. To budou zpívat hoši ze sboru Bonifantes. Když se to povede, bude to nádherný zážitek,“ říká sbormistr Kantilény i Bonifantes Jan Míšek, ctitel a propagátor hudby 20. století. „Requiem je rarita, neboť v něm chybí první a druhé housle, zato je v něm velký aparát dechů a bicích. Ze skladby lze vycítit, že ji psal muž od muzikálu a od jiné než vážné muziky. Webber v ní často střídá takty, což se v soudobé hudbě vyskytuje zcela běžně, a krásné a těžké jsou jeho sborové party,“ míní dirigentka Miriam Němcová.

Američan Webber, který proslul jako autor muzikálů, například Evita, Jesus Christ Superstar či Cats, svou sedmdesátiminutovou zádušní mši začal psát po smrti svého otce v roce 1982, dokončil ji o tři roky později, kdy měla v New Yorku světovou premiéru. Sám vycházel z náročného Brittenova Válečného requiem. Kritik Antonín Matzner o Webberově rukopise napsal, že je pro něj „příznačná přímočarost a tah na branku bez zbytečných kliček a přihrávek do stran. Způsob, jakým umí oslovit setsakramentsky široké obecenstvo, je možná místy naivně prostý, ale s určitostí zabírá“. „Ač se skladba názvem hlásí k zádušní mši, v žádném případě nejde o truchlivou muziku. Skladatel do ní vložil nástroje z bigbítu a jazzu včetně bicích. Myslím, že jde o Webberovo nejlepší a nejzásadnější dílo, ač asi dvě místa jsou trošku chycená muzikálem. Ovšem vůbec nejde o podbízivost. Máme před sebou veliký a těžký úkol,“ míní sbormistr.

Od newyorské premiéry by se nastudování Webberova kusu dala spočítat na prstech dvou rukou. Requiem bylo natočeno jen jednou, a to v roce 1995. Tehdy skladbu řídil Lorin Maazel, tenorový part zpíval Placido Domingo a soprán Sarah Brightmanová, bývalá Webberova manželka. „Od té doby si na Requiem troufl jen málokdo. Musí na něj být zvláštní nálada. Moc mu věřím, i když lidi mají k hudbě 20. století nedůvěru. Co nezní na první poslech libozvučně, před tím si zacpávají uši. Myslím, že se okrádají o zážitky,“ soudí Míšek.

Sbory už čtyři měsíce studují party. „Jan Míšek nás vede velmi trpělivě a precizně, těžko si na jeho místě dokážu představit někoho jiného. Je to náročné intonačně i rytmicky. Když jsem poprvé slyšela nahrávku s Domingem, nevěřila jsem, že to budeme schopni zazpívat. Teď už tomu, díky Honzovi, věřím,“ říká členka Kantilény Alena Ježková.

email
Print Friendly, PDF & EmailVerze pro tisk