Těším se, že se o Vánocích dostanu ke skládání, říká sbormistr pardubických Bonifantů Jan Míšek

Rozhovor Jana Míška pro pardubický Hlasatel

Se sbormistrem Chlapeckého sboru BONIFANTES Janem Míškem jsme si v Hlasateli povídali už před třemi lety. Tehdy nás zajímalo, jak se tento mladý a talentovaný muž vůbec k hudbě dostal, proč založil chlapecký sbor a co všechno s ním prožil. Letos už „Bonifanti“ slaví 15. výročí svého založení, a tak je čas k tématu se vrátit…

Vraťme se na začátek sboru Bonifantes. Jak to všechno tehdy bylo?

Se sborovým zpěvem jsem spjatý od malička, už od školky jsem zpíval. Byl jsem zakládajícím členem královéhradeckého chlapeckého sboru Boni Pueri, kde jsem později vedl i přípravná oddělení. Založil jsem mnoho takových menších sborů – například dívčí sbor na gymnáziu, pak jsem vedl ženský sbor Kantiléna, měl jsem Královéhradecký mužský sbor, Filhamornický sbor v Hradci Králové – v jednu chvíli to bylo asi sedm sborů. V roce 1999 jsem v Pardubicích založil BONIFANTES, postupně jsem všechny ostatní – kromě teď téměř nového profesionálního pardubického tělesa Czech Solist Consort – vypustil a věnuji se hlavně klukům.

Proč hlavně klukům? Je to tím, že chlapecký sbor není až tak obvyklý?
Není to tak obvyklé. A je to současně velmi prestižní. Chlapeckých sborů je jako šafránu, protože s kluky se pracuje velice těžko. Myslím, že na tak 200 – 300 smíšených a dívčích sborů připadá jen jeden chlapecký, možná ta statistika bude ještě trochu drsnější. S kluky se pracuje obtížněji jak po pedagogické stránce, tak i po té hlasové. Ale o to více výsledek člověka potěší.

Kolik kluků a v jakém věkovém rozpětí ve sboru zpívá?

Momentálně tu je kolem 180 kluků ve věku od 4 až do 25 let. Dneska máme i několik poboček. Hlavní sídlo je na Dukle, ale máme velkou pobočku v Chrudimi, kterou navštěvuje mezi 30 – 40 kluky, působíme i na základních školách na Studánce, na Dubině, ve Svítkově, potom třeba v Lázních Bohdaneč… snažíme se tím vyjít vstříc rodičům hlavně těch malých kluků, aby nemuseli dojíždět hned od začátku přes celé město.

Podle jakých kritérií své členy přijímáte?

Jednou za dva roky děláme talentové zkoušky, které střídáme s prostými nábory. Rodiče nám přivedou dítě, my si chlapce poslechneme. Většinou nám zazpívají nějakou lidovou písničku. V podstatě jde o to, abychom zjistili, zda má zdravý hlas, zdravé uši a v jakém stádiu dětského vývoje je. Ve čtyřech letech ne vždy okamžitě zjistíte, zda je tam hudební talent. To, že kluk při zkoušce nezazpívá na sto procent, může být způsobeno i tím, že se s ním doposud správně nepracovalo nebo že potřebuje ještě dozrát.

…a nemůže v tom hrát roli také tréma? Není to také kritérium, aby se kluci nestyděli?

Není to úplně rozhodující kritérium. Ti kluci se ostřílejí. Když sem přijdou, jsou mezi nimi raubíři, kteří si dovolí úplně všechno, na druhou stranu jsou tu kluci, kteří se na začátku trochu stydí. Ale tím jak procházejí koncerty a získávají pěvecké zkušenosti, srovná se to. Samozřejmě vidíte rozdíly i v temperamentu. Jsou tu introverti, kteří jsou spíš tišší a mají takový ten větší prožitek. A naopak tu jsou extroverti, kteří tu hudbu více prožívají, a šije to s nimi celým tělem.

Jak probíhají zkoušky?
Máme tu několik oddělení, zvlášť zkouší malí kluci, zvlášť ti starší… Ti nejmenší k nám zpravidla chodí jednou týdně, pak zkoušky přibývají. Snažíme se, aby výuka byla pro koncertní sbor zvládnutelná, takže jim přizpůsobujeme i individuální výuku. Snažíme se, aby sem nemuseli chodit pětkrát týdně, ale třeba jen dvakrát až třikrát. Koncertní sbor pak mívá víkendová soustředění většinou před nějakou větší akcí.

Každá zkouška má svůj jasně daný harmonogram. Kluci musí být na místě už patnáct minut před začátkem, připraví si zkušebnu, snaží se dostat do pracovní atmosféry, studují noty, učí se slova apod. Se začátkem zkoušky se rozezpívají, to je 15 – 30 minut; někdy se věnujeme intonaci, kde se kluci učí zpívat z not, a pak už se věnujeme jednotlivým skladbám. Buď se rozdělíme do jednotlivých hlasů, nebo se rozdělíme na mladší a starší, nebo zkoušíme všichni dohromady. Taky máme zkoušky, kdy zkoušíme po kvartetech nebo menších skupinách, aby se kluci vyzpívali.

Máte i teorii, nebo předpokládáte, že kluci už noty znají?

Neznají, nemají se je kde naučit, pokud nechodí do státních „zušek“. U nás absolvují jednu hodinu týdně klasickou hudební nauku a v rámci zkoušek mají ještě vyčleněnou část na zpěv „prima vista“, aby se naučili rychle zpívat z not.

Chlapecký sbor BONIFANTES procestoval velkou část světa. Kde všude jste byli?

Máme za těch 15 let projetou prakticky celou Evropu, v součtu je to kolem 30 – 40 koncertních cest do zahraničí. Z toho několik zámořských. Byli jsme několikrát v USA a v Kanadě, kde jsme měli dohromady kolem 150 koncertů. V minulém roce jsme uskutečnili první asijské turné. Byli jsme v Thajsku, v Bangkoku jsme zpívali s thajskou filharmonií Mahlerovu „Osmou symfonii“. Asijské turné pak pokračovalo šňůrou koncertů, které se konaly většinou na univerzitách. Zpočátku cestoval do zámoří mužský sbor, menší kluci se za moře poprvé vydali v roce 2006.

A kam se chcete vydat nyní?

Naším dlouhodobým cílem je vrátit se do Asie. Zvažujeme, jestli pro nás bude lepší jet dříve do Číny nebo do Japonska. Snažíme se získat takový kontakt, který by nám tu cestu zaštítil. Nějaká jednání už probíhají, máme třeba manažerku symfonického orchestru v Hongkongu, která si chtěla vzít tuto věc za svou. Čekáme, jak to dopadne. Snažíme se také získat nějaké profesionální zastoupení v USA, abychom se tam mohli vrátit a nemuseli jsme se starat o jednotlivé koncerty odsud z Čech.

Je třeba mít třeba v Americe jinak sestavený program než v Asii?

Pro každé koncertní turné připravujeme několik typů programu. Máme koncerty klasické duchovní hudby, protože často zpíváme třeba při bohoslužbách; pak míváme program zaměřený na českou hudbu – třeba naposledy v Americe to byl program zaměřený jenom na dílo Antonína Dvořáka, protože jsme si letos připomínali 110. výročí jeho úmrtí. Je zvláštní, že program v Americe i Asii je na těch úplně běžných koncertech podobný, protože lidé chtějí průřez repertoárem. Musí to být mix staré hudby, české hudby, moderny i odlehčené – třeba jazzová písnička, i když to moc neděláme, to se přiznám, že moc neumím. Může to být lidovka a v Americe samozřejmě gospely a spirituály.

Na čem aktuálně pracujete?
Máme za sebou velký Dvořákovský koncert, kterým jsme otevřeli naši 15. koncertní sezonu. Teď nám začínají adventní a vánoční koncerty, tam zařazujeme pro koncerty s malými kluky vánoční koledy a adventní skladby. Dohromady nás čeká asi 15 takových koncertů. Soustředíme se hlavně na druhou půlku sezony, která se ponese ve znamení soudobé tvorby. Uvedeme několik krásných skladeb skladatele filmové hudby Jana Jiráska. Jednou tou skladbou bude krásná a velmi těžká „Missa Propria“, tu bychom chtěli i natočit. Kromě toho nám pan Jirásek momentálně komponuje takový triptych inspirovaný starou českou hudbou. Jednu část jsme už provedli asi před třemi lety, to byla skladba na téma „Kdož jsú boží bojovníci“. V té skladbě je použita velká baterie bicích nástroju, takže pak zní jako na bitevním poli. Teď mi pan Jirásek poslal „Hospodine, pomiluj ny“ a ještě přijde“ Svatý Václave“ a nějaký doslov, který bude složen z motivů všech tří skladeb. To bude velmi zajímavé. Vedle toho provedeme „Missu Festivu“ britského skladatele Johna Leavitta a na konci sezony bychom rádi uvedli nějakou moji kantátu, kterou napíšu u příležitosti 15. výročí našeho založení. Bude napsána hlavně pro mužský sbor, protože po Pardubicích nám tu „běhá“ nějakých 300 – 400 absolventů, kteří jsou dneska ve věku 16 – 28 roků, a tak bychom chtěli tyto chlapy pozvat k nějakému společnému zazpívání si po letech.

Už na tom pracujete?

Těším se, že se ke skládání dostanu o vánočních prázdninách, kdy takový ten běžný frmol trochu opadne a budu na to mít trošinku klidu

A to jde jen tak si říct „Tak a teď si k tomu sednu“? Nebo potřebujete nějaký tvůrčí impuls?

Hezky to říká Zdeněk Svěrák, který vždycky na tuhle otázku odpovídá, že nejlepším inspiračním faktorem je termín. Měl jsem teď takové období trochu tvůrčí krize, kdy jsem se opravdu věnoval organizaci a koncertům a škole, tak jsem toho moc za poslední čtyři roky nesložil. Ale teď začínám cítit, že už se blíží čas, kdy zase budu mít volnější ruce, abych něco napsal.

Když se na vás dívám, tak se na to velmi těšíte…

Strašně se těším… (smích)

Verze pro tisk